Logo
Lidé

Články

Ztrácíte nervy? Co s tím? Dostaňte vztek pod kontrolu!

Znáte situaci, kdy večer po příchodu domů prohodíte pár vět s partnerem/partnerkou, začnete se o něčem bavit, něco do Vás vlítne a Vy vybuchnete? V hádce řeknete věci, kterých později litujete a omlouváte se za ně. Pravděpodobně ve Vás něco vyvolalo hněv a Vy jste pod vlivem této emoce jednali. Co s tím?

Co v nás hněv vlastně spouští ? Co se musí stát, abychom se naštvali? Příčin je několik:

  • Omezení v tom, co chceme dělat – někdo nebo něco nás omezuje v našem směřování
  • Hněv druhého – hněvivé chování přirozeně v druhém vyvolá další hněv (např. pokud nám bude partner vztekle nadávat za to, že jsme zapomněli vyvenčit psa a on udělal doma loužičku, pravděpodobně nám hlavou probleskne myšlenka na to, že si nadávky nezasloužíme, že je partner pěkně nespravedlivý, protože sám na spoustu věcí zapomíná, nebo si sami začneme vyčítat svoji chybu a začneme taktéž pociťovat vztek, ať na sebe nebo na partnera.)
  • Ohrožení a strach – hněv bývá spojen s ohrožením (Můžeme se třeba bát, že vybuchne sklad surovin, který byl postaven za naší zahradou. Tento strach bude pravděpodobně přirozeně spojen se vztekem na toho, kdo nám toto ohrožení způsobil).
  • Zklamání
  • Nesouhlas s naším názorem
  • Zásah do našich hranic.

Každá emoce má svůj smysl a dává nám určitou zprávu. V případě hněvu je to poselství typu „Jdi mi z cesty“. Může nám to být nesympatické, ale hněv nás přirozeně vede k tomu, abychom druhému ublížili. A ve vzteku to vlastně chceme – zaútočit, ublížil. Užitečnost hněvu spočívá v tom, abychom zastavili nebo změnili to, co k našemu hněvu vedlo.

Další nepříjemnou vlastností hněvu je, že má tendenci narůstat. To znamená, že pokud začneme nadávat, náš hněv se tak nadávkami může živit a přejít v agresivitu a násilné jednání.

Je vlastně hněv přirozený ? Má každý z nás vztek přirozeně v sobě? To jsou otázky, které si kladou i vědci. Když se podíváme na malé děti, projevy hněvu se objevují u většiny kojenců. Nicméně kolem 2. roku života se dostává toto chování pod vědomou kontrolu a výskyt projevů vzteku se snižuje. Hněv tedy přirozeně v sobě máme každý.

Máme možnost projevy hněvu ovlivnit? - vždyť když člověk vybuchne, má rudo před očima a nekontroluje se. Projevy hněvu dospělí lidé naštěstí ovlivnit mohou. Prvním krokem je být ke svým emocím pozorní, prostě si všimnout, že začínáme pociťovat vztek. Jakmile si vzteku všimneme, pak se můžeme rozhodnout, jestli chceme reagovat na vlně hněvu a nebo napočítáme do deseti a zareagujeme jinak. Jde zejména o následky našeho jednání. Cílem hněvu je ublížit, takže pokud budeme jednat pod jeho vlivem, pravděpodobně druhému ublížíme. I když se později uklidníme, uvědomíme si svoje jednání a jdeme se omluvit, emoční rány někdy nemusí být tak jednoduché zacelit, někdy to ani není možné. Výrazným motivem ovládnutí hněvu je tak zachování vztahu s danou osobou. Důležité je, že bez ohledu na to, co udělala, víme, že kdybychom dali hněvu průchod, vztah bychom mohli ztratit nebo nenávratně poškodit. Někdo může namítnout, že ovládnutí hněvu není prospěšné. Vědci již dlouhá desetiletí hněv zkoumají a dosud nebyl prokázán žádný negativní efekt ovládnutí hněvu (např. na naše tělo ve smyslu zvýšení krevního tlaku, žaludečních vředů, infarktu, apod.). I když hněv potlačíme, nemá to negativní zdravotní důsledky.

Za projevení hněvu velmi pravděpodobně zaplatíme ztrátou či nenávratným poškozením vztahu. Hněv tedy potlačíme, pokud nám na lidech v našem životě záleží.

Samozřejmě prožívání emocí je individuální a každý z nás má jinak rychlý nástup hněvu. Lidé své city také prožívají s různou intenzitou. Někdo se rozčílí během minuty do ruda, někteří lidé se nedokáží extrémně rozčílit nikdy. Proto je pro někoho ovládnutí hněvu obtížnější a pro někoho méně.

A co dělat, když už se k nám někdo chová pod vlivem svého hněvu? V takové situaci nám jde nejspíše o to, aby projevy hněvu ustaly, proto musíme dát najevo, že se nám hněvivé chování nelíbí, a to klidně, neutrálně a vlídně. Není užitečné hněv druhého jen vstřebat a nereagovat. Bohužel např. v rámci výzkumů partnerských vztahů bylo prokázáno, že pokud je hněvivého chování příliš, může u nás dojít k zaplavení a nejsme schopni žádné akce. Obecně vzato je v dané chvíli nejužitečnější upozornit na to, že se nám hněvivé chování nelíbí. Samotné řešení problému a jeho příčinu je dobré odložit na dobu, kdy bude možné si pohovořit v klidu.

Pokud se nám stává, že se často jednoduše rozzlobíme, měli bychom se ptát, co nás vlastně rozzlobilo? Většinou se totiž stává, že si svůj hněv vyléváme na nesprávném místě. Pokud nepoznáme přesnou příčinu našeho hněvu, naše výlevy nebudou mít žádný smysl.

Hněv je přirozeně spojen s rozmrzelou náladou. V takové náladě spíše vyhledáváme příležitosti naštvat se a také se velmi jednoduše skutečně naštveme. Proto je nejlepší se lidem v rozmrzelé náladě vyhýbat a pokud ji pocítíme sami na sobě, raději se někde uklidit do ústraní.

Osobnostně je hněv spojen s vlastností, kterou bychom mohli označit jako nepřátelskost. Takoví lidé častěji projevují zlostný pohled a mají tendenci se rychle a často rozzlobit.

A jak se hněv projevuje ve výrazu tváře? Je to zejména obočí stažené k sobě a dolů k nosu, sevřené rty, zúžené linie rtů, zdvižení horních víček a vystrčení čelisti dopředu.
 

O Autorovi

Jmenuji se Irena Košíčková, jsem psycholožka. Nabízím psychoterapeutické konzultace a koučink. Moje specializace je kognitivně-behaviorální přístup.

Pracuji jako klinický psycholog v Psychiatrické nemocnici Bohnice. Prošla jsem odděleními následné péče, akutní péče a krizové intervence. Věnuji se psychologickým vyšetřením, skupinové psychoterapii, individuální psychoterapii. Zároveň jsem se postupně začala věnovat pravidelné systematické psychoterapii s klienty v soukromé praxi.